Šeredná - 1díl

17. července 2008 v 14:35 | lucynda |  Příběhy lidí!
Je to kapitolová povídka o dívce, která trpí anorexií. Je vymyšlená, ale myslím, že i hodně pravdivá. Přečtěte si ji a pak napiště kometáře...

Šeredná

Je noc. Snažím se usnout, ale nejde to. Ležím v bílém, nemocničním pokoji se dvěma lůžky. Obsazeno je jen jedno. Sem tu sama. Je tu hrozné ticho. Je tu takové ticho až mě z toho bolí hlava. To ticho ničí. Nemůžu usnout, slyším jen to ticho, nebo ho neslyším? Sem blázen.
" Néé!" řvu. To ticho mě zabijí. Začínám brečet, už nedělám nic jiného než, že brečím. Nezmohu se ani na nic jiného. Sem slabá. Sem tak slabá, že už si ani sama nedojdu na záchod. Musím mít zavedenou hadičku, která mi odpouští moč. Nevstanu z postele, neotočim se na bok, aniž bych se vysílila. Padají mi vlasy, řasy, obočí. Vlastně už nemá co padat, sem skoro plešatá. Sem šeredná. Moje nehty už nejsou ani nehty mám už jen na prstech nějaké zbytky co bývaly nehty. Mám tak slabé kosti, že stačí malý náraz a zlomí se. Už sem tady spadla z postele. Mám zlomenou ruku a čtyři žebra. Říkáte si, co to má za nemoc? Co jí je? Řeknu vám to!
" Já mám anorexii!"
Zdá se vám to jako vtip, nebo nebo, že jen hubnutí a nejedení můžu způsobit něco takového? Ano, může. Při své výšce 181cm vážím 33kg. Lékaři mi už nedávají moc šancí. Vždyť ja se nemohu ani pohnout, natož vstát. Připadám si jako na smrtelné posteli. Počkat, já na ní vlasťně ležim. Sem nejhorší případ co tu na oddělení Motolské nemocnice mají. Sem na kapačkách, kterými mi do těla proudí živiny a vitamíny. Živiny a vitamíny, které mé tělo už pěknou řádku měsíců nedostává.
Říkáte si co na to rodiče, že jim dcera umírá na podvýživu, kterou si způsobila sama? Matka se z toho zhroutila, léčí se na psychyatrii a otec? Ten se odstěhoval. Rozvedl se s mámou a se mnou se nechce stýkat. Ležím tu už měsíc. Myslíte, že se na mě přišel alespoň jedinkrát podívat?
"Ne nepřišel."
Jsem prej zrůda, blázen a šereda. Takhle mě mnohokrát nazýval než se odstěhoval. Já se z toho neponaučila, jen sem hubla dál. Myslím si, že i z části kvůli němu. Chybí mi, i když se mě takhle straní. Nikdo mi sem nechodí na návštěvy, nikdo mi nepomáhá. Máma leží na psychyatrii a táta je kdo ví kde. A kamarádi? Měla jsem jich málo, a teď už nemám nikoho. Nikdo mně nepomohl, jakmile zjistili, že jsem nemocná a jakou nemocí trpím, začali se stranit. Postupně se se mnou přestávali bavit až přestali úplně. Měla jsem i kluka. Vojtu. Byl to krásnej dredatej kluk s hnědýma očima. Byl malinko starší než já, ale nechoval se tak, byl úžasnej. Milovala jsem ho a on mě opustil a já ho miluju stále.
Nebudu vám to řikat takhle kusově. Řeknu jak to začalo a jak jsem se se vlastně dostala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama